Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Vasilij Vasiljevič Vereščagin epesně protkán neumělou chytrostí
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 22.1.2015 (07:42:05)

VVV   ANEB:   VASILIJ VASILJEVIČ VEREŠČAGIN

 

       26.10.1842    ČEREPOVEC        ۞     13.4.1904    PORT ARTHUR  ZHURTA V LITÉM BOJI…

 

 

Uf, proč jen Nastěnce v dějišti Mrazíka nadbíhal filmový Ivánek a ne virtuální komplot UFO Ras Putin Vláďa? Kdyby Nastěnce nadbíhal v TV na Vánoční komedie Vasilij Vasiljevič Vereščan, pak by se Mrazík stal definitivně celosvětovým trhákem, vyšší výbušninou smíchu než současná kinematografie Hollywoodu i Bollywoodu vymyslí dohromady. Tak jo, jeden štír jménem Vereščaginek Vasiljeviček & Vasílek…

 

Tento výjimečný tvor se třemi V byl vynikající realistický malíř, umělec každým coulem, třímající místo v popředí ruské národní kultury. Velký teoretik umění V. V. Stasov o něm kdysi dávno pravil: „Vereščagin vstoupil do dějin umění nejen proto, že měl velký talent, ale hlavně proto, že měl velkou duši.“ Nastěnko, těš se, třeba jeho jméno opět zase vyvěsíme někdy na nástěnku Hrdina práce, který v rámci kolektivu Parta mléčných a filmových montérů Koljů pracuje na 111%?

 

Jeho nadání bylo spjato a vyživováno mohutným ruským demokratickým hnutím poreformní epochy. Jeho estetické ideály vycházely z demokratických etických představ. Byly podmíněny pochopením úlohy umělce jako služebníka národa a kolektivu a obránce jeho neskromných zájmů. Především ctil hrdinství prostého lidu, který bojoval ve válkách ve jménu domobrany od nenáviděných cizáckých uzurpátorů, viz nepovedený joker roku 2014 Putin Vladimir a ve jménu osvobození bratrských enkláv od krutého cizího jařma.

 

*

 

Vasil Vasiljevič Vereščagin se narodil v městě bez tramvají, bez trolejbusů a bez meter a bez tunelů Čerepovce Novgorodské gubernie ve statkářské rodině. Toho dne jeho otec zaznamenal do městské kroniky, která se dodnes opatruje v Čerepoveckém krajním krajském muzeu: „Roku 1842, čtrnáctého desátý, to máme 26. října, v sedm hodin večer se narodil syn Vasilij.“ Otec pocházel ze starobylé šlechty, dcerou bohatého statkáře byla i matka Anna Nikolajevna. Byla velmi inteligentní a vzdělaná, podle tehdejších obyčejů své klasy znala francouzštinu lépe než svou urychleně raketově střílenou domluvu od úst v simultánní ruštině.

 

Vasilij později zdůrazňoval, že po mamince zdědil nervní těkavou citlivou povahu, po otci houževnatost a tvrdost řeznického pejska. Měl jedenáct nebo dvanáct sourozenců, ale pět jich nepřežilo svůj počátek. Z těch, co zůstali žít a vyvíjeli se v ruské pořízky, byl tento druhý.

 

Dětství prožil jakžtakž charašó v otcovském sídle nedaleko osady Pertovky. Zdejší bujná vegetace byla zkrátka úchvatná: protékala tu křišťálově průsvitná říčka, zelenaly se křovinaté remízky a široké lány polí uzavíraly až na horizontu věkovité borové háje. Malý Vasilij se naučil zbožňovat prostou krásu nesobecky a hlavně s neškrobeným nesnobským frňákem. Byl velmi nadaný. V pěti letech obstojně louskal azbuku, psal i počítal. Nejvíc ho přitahovaly dějiny, pohnutá literatura a pohnutý zeměpis. V šesti letech jej otec přihlásil do námořní přípravky, chtěl z něho vykřesat námořního důstojníka. Zakončil učební kurs a v květnu 1853 nastoupil do petrohradské Námořní učebny kadetů. Prospíval nevídaně chvalitebně na ruské zvyklosti. Neocenitelné poznatky nasával a absorboval na zahraničních plavbách, kde se mohl libovolně seznamovat s mnoha v Rusku zakazovanými knížkami, například se spisy revolučního demokrata A. I. Gercena, který žil v Londýně.

 

Již na začátku Vereščaginova výskytu a výzkumu v kadetce si jeho hobby o umění a malování nemohl nepovšimnout učitel kreslení Kameněv. Ve vyšších ročnících jeho umění dozrávalo a dostávalo grády. Na jaře 1860 probíhaly v námořní škole závěrečné zkoušky. I když byl Vereščagin nejmladším frekventantem (bylo mu pouze sedmnáct let, zatímco ostatní měli jednadvacet nebo dvaadvacet let na kontě), skončil školu jako premiant levou zadní šampion na krasobruslařských olympijských přeborech vědění. 3. dubna 1860 byl zařazen ke gardové námořní jednotce. Přesto požádal o uvolnění free spirit. Nikdo se samozřejmě nechtěl s nejlepším žákem rozloučit, ale Vereščagin si nakonec prosadil svou.

 

Z námořní školy odešel v hodnosti praporčíka. První co udělal, bylo, že se zapsal na malířskou školu na „Burze“, která byla jakýmsi předstupněm vyššího malířského vzdělání. Úspěšně ji zakončil a na podzim roku 1860 přestoupil práh petrohradské Akademie Umění nedělat ze sebe jen pitomého Putina a puťku.

 

Během jeho studia se začala rozpoutávat ta pravá pekla: velké události jak v politickém, tak korektně uměleckém životě veliké Rusi. V zemi se utvářela revoluční situace, připravovala se a prováděla pozemková reforma, jež znamenala šlus a bimbác odzvonění starodávnému staletému nevolnictví. Rusko vstupovalo na cestu průmyslového volného trhu s nemovitostmi. Počátkem šedesátých let sociální krize zrovna kulminovala.

 

Hlasateli nových estetických názorů v umění byli odvážní revoluční demokraté, kritici a umělci jako Perov, Něvrev a Stasov. Baštou reakčních proudů a zarytým protivníkem demokratů byla právě imperátorská Akademie Umění. Vereščagin se v té době celým srdcem přikláněl k realismu bez iluzí a v jeho duchu také maloval, co zahlédl skrze své jedinečné duhovky, sítnice, a vůbec kamery na tváři. Mezi ním a vedením Akademie docházelo stále častěji k nešetrnému zacházení s materiálem snů a vizí. Formálně byl stále jejím členem a zúčastnil se studijních stáží, ale fakticky s ní přeťal jakékoli smysluplné styky již v první půli roku 1863.

 

Významným mezníkem v jeho práci byla první umělecká cesta na Kavkaz. Na nekonečných pěších výpravách neúnavně mastil svou kresbu do cestovního alba; jednalo se o obrázky nejrozličnějších žánrů. Neustále býval obklopován nějakými zvědavci, kteří ho překecávali, aby jim také věnoval nějaký svůj obrázek. A tak skicoval Kalmyky, Nohajce, Armény… Obrázky ještě měly daleko k dokonalosti, nesou stopy umělecké nevyzrálosti, jsou na nich prohřešky proti anatomii, chyby v proporcích lidských figur i zvířátek, ale nejsou poplatné představám a požadavkům sucharů z Akademie. Na delších zastaveních se pouštěl do náročnějších náčrtů, které se pak staly podkladem slavných pláten „Džigitovka“ a „Trosky zámku kněžny Tamary v soutěsce Darjal“.

 

V létě léta Páně 1867 se o školních prázdninách vypravil do Jerevanské a Babinské gubernie. Maloval zde až do podzimu. Z cesty se zachovaly obrázky „Armén z Mozdoku“, „Osetinec Izmail“, „Na bazaru“, „Hadži Marguz–aga z Dagestánu“ a podobné taškařice barev.

 

V té době mu otec zaslal větší obnos úspor, a tak se vydal svobodomyslně poznávat Paříž. Jako svého učitele si zvolil malíře a sochaře Jeana–Leona Jeromeho. Patřil k těm nejváženějším, i když zdaleka ne k těm nejlepším ve městě. Jeho salónní tvorba byla zcela podřízena požadavkům druhého císařství, tedy vkusu rychle bohatnoucí vykutálené podnikatelské sortě občanů. Jerome jí plně vyhovoval. Byl rozmazlený fracek, pyšný a nadutý paňár i podrazák hovínko. Ostatní malíře měl totiž ve zvyku podceňovat a neuznávat, někdy i krátkozrace proklínat. Když ho přišel požádat o podporu ruský mladík, vůbec dělal, že si ho nevšímá. Vereščagin na toto setkání vzpomínal po celý život:

 

„Kdo je ten nováček?“ otázal se mistr.

„Rus.“

„Běž a kup za dva sous černé mýdlo.“

„Kdo? Já? Nikam nejdu.“

„Pánové. To zvíře, ten ruský zmeťour nechce dojít pro mýdlo. Upálit, upálit jej s rozvahou a s pompou!“

 

…Před děsným křikem a klením jsem ustupoval do kouta ateliéru, kde jsem bohatýrsky zaujal jakýsi obranný postoj. Strčil jsem klidně paži do kapsy, v níž jsem měl revolver. Jinak jsem byl klidný. Jerome se uklidnil, ale najednou si umanul, abych mu něco zazpíval.

 

„Píseň, chtělo by to píseň!“ začali skandovat všichni přítomní.

Prohlásil jsem, že zpívat nebudu.

 

„Proč?“

„Protože neumím.“

„Opravdu neumíš žádnou vaši lidovku?“

„Neumím,“ odpověděl jsem, i když jsem jich znal snad desítky.

„Vyžeňte ho, darebáčka…“

 

To jsem ještě vůbec netušil, jakou jsem svým odporem získal autoritu nejen u Jeromeho, ale i u ostatních francouzských malířů.“

 

Jako pedagog však dokázal být Jerome výborný a názorný. Brzy postřehl Vereščaginovo nadání a snažil se je podpořit.

 

Vereščagin byl jedním z nejpilnějších světových malířských es. Počet jeho obrazů, vytvořených na četných uměleckých cestách a výpravách se stále rozšiřoval. V roce 1866 se objevily kresby k „Burlakům“, v letech 1867–1868 namaloval sérii obrazů z první cesty po Turkmenistánu; poté obrazy ze Semirečenské oblasti a z druhé cesty po Turkmenistánu; v letech 1874–1876 a 1882–1883 navštívil starou dobrou Evropu a ještě starší a ještě půvabnější Indii, kde natankoval víc než parádní počet námětů. Nejslavnější jsou však díla z rusko–tureckého ozbrojeného konfliktu a z toulek na Balkáně (1878–1880). Následovaly umělecké cesty do Palestiny a po Rusi, na Filipíny a na Kubu, kde namaloval pozoruhodnou sérii obrazů ze španělsko–americké nevybíravé války.

 

V létě 1867 žil Vereščagin v Petrohradě za bílých polárních nocí. Tehdy se dozvěděl, že generál Kaufman, který byl dosazen do úřadu jako generál–gubernátor Turkmenistánu a jako velitel vojenského okruhu Turkmenistánu, hledá mladého umělce, který by zaznamenával tamější neklidné šarvátky pro budoucí generace diváků. Vereščagin se přihlásil a k úkolům byl přijat.

 

Tehdy ještě nechápal, že carismus sleduje koloniální a dobyvačné plány: připojit k Rusku celou Střední Asii, nejen jeden Krym. Bylo to tím komplikovanější a více frustrující, že z druhé strany to byl vlastně historický progresivní čin, odpovídající neblahým zájmům turkmenistických národů Tatarů i zoufaleckých „Tatarů“, poněvadž jim umožňoval rychlejší ekonomický i kulturní růst, zlomil despotickou krutovládu tamějších chánů, vtáhl Střední Asii do světových kapitalistických hospodářských vod, aby také plavala, jak uměla.

 

V roce 1868 postupovala ruská vojska na Samarkand (v dnešním nezávislém Uzbekistánu). Když Vereščagin dorazil na bitevní pole, kde se strhla prudká pranice ruských vojsk a emírové armády, strhnul samou hrůzou. Těla zamordovaných emírových vojáků ještě nebyla pohřbena. „Nikdy jsem neviděl bojiště jako taková jatka. Srdce se mi zalilo krví.“

 

To byly začátky válečného koloritu, válečného zpravodajského malířství, jak by se dneska tematicky schematicky ušklíbl Gary Clail. Když později Vereščagin prožíval válečná muka v přímém přenosu a stal se očitým svědkem bojů, poznal nesmírné utrpení občanů, stal se na místě přesvědčeným odpůrcem válečných zločinů. Jestliže zprvu nenáviděl jen nelidské chány Střední Asie a zvůle carských bařtipánů v Turkmenistánu u něho nevyvolávala žádné protesty, brzy se z něho stal neúnavný bojovník pacifista, nebádající halasně Stop všem nikam nevedoucím válkám. Katalyzátorem, který proces formování Vereščaginových názorů na války urychlil, byla francouzsko–pruská třenice a poměřování běsů a dělových sil (1870–71).

 

Změna se projevila i v jeho obrazech. Zatímco dřívější malíři válku a její inspirátory tak nějak povinně oslavovali, Vereščagin nezakrytě poukazoval na hrozné zločiny a týrání, které doprovázely každou rozpoutanou válku. Místo oslav strůjců dobyvačných válek je „bez cenzury proklínal“. Například Napoleona, jehož jméno bylo ověnčeno lví pochvalou, jaká je to pro ostatní čest a sláva být mu vždy na blízku, tento Napoleona na obrazech líčil jako obyčejného zločince a necitlivého egoistu, který uvrhl francouzský i ruský lid do hrozné majetkové i spirituální mentální globální bídy.

 

Vereščaginovy válečné obrazy burcují k nechutenství k válkám všeho druhu. Nejslavnější z nich je zřejmě „Apoteóza války“ („Zbožnění války“ – nyní visí v Treťjakovské galerii na háčku). Je to závěrečný obraz série „Barbaři“. Nad stepí se zvedá pyramida lidských lebek, nad níž krouží vyhládlí supi. Někteří sedí na lebkách a pro hyeny pochopitelně se cpou „hodujíc každé další sousto“. „Apoteóza války“ je triumfem smrti a ničení všeho dobrého, umělec jí odsoudil všechny probíhající dobyvačné války. Sám o ní říká: „Je to pyramida, která byla nejednou stavěna na povel Tamerlána z hlav poražených zapřisáhlých nepřátel. Vytvářela se na rozkaz středoasijských chánů i v nové době. Obraz je historicky věrný.“

 

Nezapomenutelný a provokující je i obraz „Smrtelně zraněný“. Představuje klopýtajícího, umírajícího vojáka v poli, který se marně snaží zastavit rukou kaluž krve, která proudí ven z poraněné hrudi. Při pohledu na něj fuj se zachvěje i nejotrlejší fuj fuj srdce.

 

Vereščaginova aktivita proti válce zvednout červenou kartu a diskvalifikovat válku jednou provždy z morků kostí a z mozků odpovědných aktérů, jeho boj ve jménu míru vedly k tomu, že byl počátkem dvacátého století navrhován na udělení Nobelovy ceny míru. K jejímu předání ale nikdy nedošlo.

 

*

 

Z 8. na 9. února 1904 Japončíci napadli ruské loďstvo v Port Arthuru. Vypukla rusko–japonská válka o prvenství. Zprávy o ní byly neočekávané i pro Vereščagina a nesmírně ho rozechvěly hardcore valčíky jedné bestie s druhou bestií. Mohl sice zůstat pasívním svědkem rozvíjejících se válečných akcí, ale láska k vlasti a povinnost vůči spoluobčanům jej nutily opustit domov a svou rodinu. 28. února odjel na východ. Koncem března dorazil do Port Arthuru, kde se setkal se svým starým známým, admirálem S. O. Makarovem, což jest zase jiný případ než kosmický Makarov nebo plzeňský Čakarov, který tehdy velel Tichooceánskému flotilovému uskupení výhod proti nepřátelům. Oba měli dost společného v krvi – byli odchovanci námořních škol, oba se vyznamenali v rusko–turecké krvavé lázni, oba byli odvážní a bez pochyb i čestní.

 

Slavný admirál často zval Vereščagina, aby se účastnil nevelkých operací jednotlivých lodí. Ten neustále zaplňoval svá alba zajímavými výjevy probíhajících situací. Očití svědkové se dušují, že maloval i siluety břehů, různé lodě, jednotlivé námořníky i jejich skupiny mořských vlků. Dovedl přesně a nenáročně načrtnout i japonskou eskadru, která plula na vzdáleném horizontě. Při plavbě vždy postával na velitelském stupínku, aby lépe viděl a co nejdál dohlédl. 30. března 1904 psal své Lydii Vasiljevně zjevně: „Nyní jsem na admirálské lodi Petropavlovsk. Již tři dny hledáme pohřešovanou strážní loď, ale je to marné. Včera jsme vypluli na moře, ale nevyslídili jsme našeho nepřítele. Vybízel jsem Makarova, aby plul ještě dál. Jenže nesouhlasil.“

 

13. dubna 1904 se Vereščagin s Makarovem nacházeli v nevhodném to postavení vlajkového bitevního křižníku Petropavlovsk, který se připravoval k razantním operacím proti japonské eskadře. Ráno admirál Vereščagina nepokrytě varoval, že se očekává boj a všem, kteří jsou na lodi, hrozí víc než smrtelně vážné nebezpečí. Přesvědčoval ho, že teď musí plavidlo v zájmu svého života opustit. Malíř odvětil, že přišel do Port Arthuru právě proto, aby viděl a zaznamenal na plátno námořnickou bitvu šelem s mozkem v těle. Vypluli oba na otevřené moře.

 

Petropavlovsk s několika dalšími loděmi plul jako šílený (utržený ze řetězu) k místu, kde se potopil mino-nosič Strašnyj. V naději, že se podaří zachránit z pekla tonoucí námořníky i jejich podmáčené zásoby. Loď se přibližovala k nepřátelským křižníkům bez ohledu na to, že zahájily dělostřeleckou výhružnou a hororově laděnou symfonii zbraní.

 

Petropavlovsk ji hrozivě opětoval. Makarov však brzy pochopil, že se Japonci rozhodnému boji vyhýbají a snaží se vylákat ruské lodi daleko na moře, aby se vystavili dělostřelecké šikaně hlavních japonských sil, které se začínaly objevovat jako akné na pubertálním horizontu Xindlů XY. Proto nařídil, aby se ruské lodi stáhly do vnější rejdy, kde budou chráněny pobřežním dělostřelectvem. Při takovém manévru najel Petropavlovsk v 9 hodin 44 minut na japonskou minu a koupil to dvěma výbuchy. Spolu s lodí pohltily vlny těla S. O. Makarova, V V V i šesti set čtyřiceti krků mořských vlků.

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=jqEABw_NMrM

 

Chuck D – „Run From The Trouble“

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=-MpmlvMMKnA

The Simpsons Sing The Blues – „Look At All Those Idiots“

https://www.youtube.com/watch?v=Z66Rh63kkZc

„Moanin' Lisa Blues“

 

  

https://www.youtube.com/watch?v=ZDTl_pW6B9M

 

 

http://www.youtube.com/watch?v=2m6g8DY9vRY

 

 

https://www.youtube.com/watch?v=u1Ylx1Rawxc

 

1991 4ème et dernier single du groupe benny b
le clip a été tourner entre miami los angeles et beverly hills en mars 1991

 

BENNY B. feat. DJ DADDY K. „DIS MOI BEBÉ“ (PŘIZNEJ MI TO, MILÁČKU)

Přiznej se miláčku
proč jsi tak mimořádně bestiálně krutá
když víš, že někdy může
být láska dojemně tajemně osudná
řekni mi, proč jevíš tak strašlivě utkanej odpor
nehraj si s mým srdcem
nebyl jsem schopen ustát něčí blbou náladu
říkáš, že jsem dobrej
říkáš, že jsem milej
že se ti líbí, jak se projevuju

a moje způsoby také
ale místo abys zůstala nablízku u mě
a milovala mě, říkáš, že máš toho dost
a že chceš jít,
yeah jmenuj mě miláčku jménem jakým chceš
uvolni se z pouta ode mě, jestli chceš
jsou lepší věci, ale pokud mě neopustíš
já to dovedu ustát, ano
já jsem člověk, co tě miluje
a ne ten, kdo tě odrazuje
přestaň se chovat tak povýšenecky
vím, že mě potřebuješ
a později ti budu chybět
ale jestli by ses rozhodla
že se jednou vrátíš ke mně
dovol mi, abych ti řekl, že tě
nenechám znovu odejít
protože tě miluji
protože tě miluji

Přiznej se mi miláčku
proč jsi tak bestiálně mimořádně krutá
když víš, že někdy může
být láska velmi, velmi osudná
řekni mi proč jevíš tak šíleně utkanej odpor
nehraj si s mým srdcem
víš, že jsem smutnej
a že mi srdce naříká
pokaždé, když jsi bez nálady
pokaždé, když pláčeš
mám do srdce vyryté tvé jméno
až do konce života
a prosím, nepočítej,
že na tebe zapomenu
protože jestli si myslíš
že je pro mě snadné
abych na tebe někdy zapomněl
po všech našich příhodách
o které jsme se mohli dělit
prosím oznam mi
že mě už nemiluješ
dělej si co chceš s naší láskou
ano, ale já budu pokračovat
a nechovám se povýšenecky
já vím, že mě potřebuješ…
protože tě miluji
protože tě miluji

Jsi nádherná víc než kdy předtím
víc a víc, protože tě znám i osobně
prosím, netvrď mi, že to už přeháním
vím, že jsem udělal tu správnou volbu
a jsem za ni rád

protože tě miluji

protože tě miluji

protože tě miluji

protože tě miluji

 


BENNY B. feat. DJ DADDY K. s pískací písní „ELLE“ (ONA)

 

Když se zčistajasna probouzí

a já ještě spím

dává mi na tělo hřejivou pusinku

ale nemůže navzdory velikému úsilí

neptejte se, jestli jí pořád miluji

má oči plné lásky

má srdce plné něhy

a chvěje se mi tělo

když mě hladí povědomé ruce ženy

je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli

aby tělo bylo s tělem,

udělal bych s ní prostě snad cokoli!

 

Ona, víc nádherná než kdy předtím

víc a víc, protože jí znám i osobně

prosím, neříkej, že přeháním

vím, že jsem udělal jedinou správnou volbu

a jsem za ni rád

 

Každý okamžik

jejího romanticky upřeného pohledu

probouzí ve mně

něco kouzelného

jsem očarován, že se nedaří mě utajit

a škádlí mě, dělá, že opouští

svůj půvab, to je jako záblesk

který mě bodá akorát do srdce

a dodává mi pocit štěstí ještě větší

je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli

aby tělo bylo s tělem,

udělal bych s ní prostě cokoli!

 

Ona, víc nádherná než kdy předtím

víc a víc, protože jí znám i osobně

prosím, neříkej, že to už přeháním

vím, že jsem udělal jedinou správnou volbu

a jsem za ni rád

 

Chci žít svůj život vedle ní

prožívat její štěstí, její smutek, její hádky

vzít ji do rukou, nikdy nedopustit, aby se cítila opuštěnou odhozenou ženou

a mazlit se s ní, dokud naše rty nebudou omrzelé

protože je můj miláček a miluji ji tak silně

a koukám na ní každou noc, když jdu spát

je to s ní nezbedné, křehké, smyslné v jednu chvíli

aby tělo bylo s tělem,

udělal bych s ní prostě snad cokoli!

 

Ona, víc nádherná než kdy předtím

víc a víc, protože ji znám i osobně

prosím, neříkej, že to už přeháním

vím, že jsem udělal jedinou správnou volbu

a jsem za ni rád

 

 

PETR SÍS

 

SMUTEK MALÉHO PRINCE

 

Antoine de Saint–Exupéry je známý jako autor knihy Malý princ, zároveň ale patřil k průkopníkům letecké pošty, za druhé světové války v poušti zachraňoval sestřelené piloty a fotografoval pozice nacistů. Jeho příběh včetně posledního letu, z něhož se nevrátil, vypráví nová obrázková kniha Pilot a Malý princ od světoznámého českého výtvarníka Petra Síse.

 

Na dvorku rodinného domu v pražské Nerudovce sedí výtvarník Petr Sís a listuje zápisníkem, který nyní po sedmadvaceti letech poněkolikáté překonal oceán. „Francouzský pilot létající s poštou z Afriky. Každý den se musel hlásit americké tajné službě. Byl z toho smutný, cítil se uprostřed New Yorku osamocen, tak si vymyslel nakonec Malého prince,“ čte Petr Sís poznámky, které si roku 1987 zapsal jeho otec, režisér a dokumentarista Vladimír Sís, když syna navštívil v exilu v New Yorku.

 

Právě tato návštěva a při ní náhodné objevení domu, v němž za druhé světové války Antoine de Saint–Exupéry krátce žil, vedly Síse k tomu, aby o letcově životě nakreslil knihu. Na jaře vyšla anglicky, nyní ji pod názvem Pilot a Malý princ vydalo nakladatelství Labyrint v češtině. A v Sísovi, jenž nyní česky hovoří poprvé po několika měsících, vyvolává setkání s mateřštinou vzpomínky. „Když jsem si do New Yorku nechal poslat původní český překlad Malého prince, oživilo mi to zapomenuté pocity z hlubokého dětství,“ vypráví.

 

 

TAKŽE Z ČEŠTINY SE PRO VÁS STÁVÁ JAZYK VZPOMÍNEK?

 

Ještě pořád přemýšlím česky, ale s manželkou se dorozumíváme anglicky. A teď, když obě děti odešly studovat, pro mě těch setkání s češtinou ubývá. Letos je to třicet let, co jsem se nastálo usadil v New Yorku, a pomalu se v tom čase začínám přestávat orientovat. Orientuju se podle knížek, toho, na jakém příběhu jsem tehdy zrovna pracoval, kdy se narodily děti. Každou dobu si spojuju s nějakou emotivní vzpomínkou.

 

MÁTE S NĚJAKOU SPOJENÉHO I MALÉHO PRINCE?

 

Hned s několika. Jasně si vybavuju, jak za mnou ve dvanácti přišel otec a řekl: Tahle knížka je výjimečná. V tom věku jsem byl z Malého prince nadšený, bral jsem ho jako příležitost, jak popustit uzdu představivosti, začít snít o místech, která jsem si neuměl geograficky začlenit. Byl to velký katalyzátor fantazie, objev úplně nového světa.

 

A TAK TO ZŮSTANE?

 

Ne, jiný pocit se dostavil zhruba před těmi třiceti lety, kdy jsem se v Los Angeles rozhodoval, jestli v Americe zůstanu, a znovu jsem tehdy Malého prince otevřel. Najednou to pro mě byl příběh o pilotovi, který ztroskotá, ale svojí houževnatostí se z té situace dostane někam jinam. Bral jsem to jako povzbuzení, že se nemám bát nového prostředí, protože i v něm si člověk může proklestit cestu. Nakonec jsem Malého prince ještě znovu po letech četl už svým dětem a tehdy poprvé na mě dolehlo, jak je ta knížka děsně smutná.

 

NESOUVISÍ TO I S VAŠÍM OTCEM?

 

Už je to třináct roků, co tatínek umřel, a já jsem přesto zase nakreslil knížku, kterou s ním mám spojenou. On byl například velký Ujišťovátor. Věčně jsem mu ze Států volal s nějakými pochybami, ptal jsem se, kde mám vzít odvahu, abych kreslil dětské knížky v zemi, o jejíchž pocitech nic nevím. A on mě vždy ujišťoval, že to dělám správně a ať se řídím jen sám sebou. Tohle mi chybí. Teď mi navíc po sedmadvaceti letech v Americe zemřela redaktorka, se kterou jsem dělal všechny knihy, a tak se mohu radit už jen s manželkou a s dětmi. S tím přichází i změna návyků. Například si stále kreslím víc a víc variant každého obrázku a je pro mě pořád obtížnější se rozhodnout, který použiju. Když pak usínám, neustále si ty obrázky rovnám v hlavě.

 

PŘITAHOVALO VÁS NA SAINT–EXUPÉRYM, ŽE SE PODOBNĚ JAKO VY OCITL V EXILU?

 

Velice. Ten jeho americký exil za druhé světové války trval pouhé dva roky, a přesto byl traumatický. Bylo to poprvé v životě, kdy tenhle doposud profesionální pilot nelétal, a zoufale mu to chybělo. Neustále se Američanům, a dokonce i jejich tajné službě hlásil, že chce zpátky do kokpitu. Protože v Americe už ale jeho dřívější knihy nazvané Let do Arrasu a Země lidí patřily k bestsellerům, Američané ho coby slavného spisovatele chtěli držet v bezpečí, nestáli o to, aby nasadil svůj krk ve válce. Jenže Saint–Exupéry se přidal k hnutí takzvaných Svobodných Francouzů, začal znovu létat a říkal si o stále nebezpečnější mise. Jednou ho s letadlem poslali vyfotografovat vzdálené německé pozice, on změnil kurz a nad Pádskou nížinou v Itálii pořídil zcela jedinečné záběry. Místo pěti měl těch letů nakonec osm a z toho posledního se již nikdy nevrátil.

 

VNÍMÁTE HO JAKO SMUTNOU POSTAVU?

 

Vnímal ho tak otec a já to po něm asi trochu převzal. Saint–Exupéry býval ve Francii před válkou velmi oblíbený, chodíval po kavárnách, vyprávěl historky. Pak se ale ocitl v cizí zemi, kde ho nikdo neznal a nikdo mu nerozuměl. Exilové skupiny Francouzů ho na své večery nezvaly, tradovalo se totiž, že Saint–Exupéry je na jakési listině kolaborantů s nacistickým režimem ve Vichy. Stejně tak ho příliš neuznávali doboví francouzští spisovatelé, s lidmi typu Alberta Camuse se jeho poetika míjela. Nadto nemluvil anglicky, kdežto jeho nejbližší přítelkyně pro změnu neuměla slovo francouzsky. Zkrátka a dobře, musel být dost na okraji. Právě v takové situaci napsal Malého prince a já to v té knížce hrozně silně vnímám.

 

JAK SE TO V NÍ PROJEVUJE?

 

Zaprvé v jeho pojetí univerzálního lidství, podobném, jaké na mě dýchá třeba z knih Romaina Rollanda, snad až utopického socialismu. Ale zároveň je v tom i jakýsi romantismus předminulého století. Saint–Exupéry ve svém letadle rozváží poštu, dívá se na vzdálená světla dole na zemi a představuje si, jak budou všichni svorně žít v míru. Přestože už na konci první světové války musel vidět, jak jsou letecké souboje kruté, zjevně pořád považoval piloty trochu za rytíře. Zakládal si na tom, že musí vyletět v určitou hodinu, dovézt poštu a včas se vrátit, na tom, že je na něj dobrý spoleh. Psaní pro něj bylo vlastně druhořadé, možná jen důsledkem samoty, jaká se mohla dostavovat v kokpitu. On byl totiž hrozně velký...

 

VELKÝ?

 

Měřil přes dva metry, na což tehdejší kokpity vůbec nebyly stavěné. Pochybuju, že si ve vzduchu mohl vůbec natáhnout nohy. A samozřejmě, jak je to i v mé knize, Saint–Exupéry se svými letadly celý život padal. Neustále havaroval, vždycky si něco zlomil. Ještě se ani neoklepal a už ho to táhlo zase na oblohu.

 

TO JSTE VY SÁM NIKDY NEMĚL?

 

Fyzickou potřebu létat? To ne. Ale se mnou je to stejné, jako když jsem kreslil knihu o Galileovi a líbila se mi na tom nejvíc ta představa, jak Galileo dalekohledem pozoruje hvězdy. Stejně tak jsem si teď představoval Saint–Exupéryho, jak z kokpitu pozoruje západ slunce a touží o tom napsat. Já to všechno vždy trochu vidím jako ve snu.

 

NESOUVISÍ TO S DOBOU VAŠEHO DOSPÍVÁNÍ, S PRVNÍMI CESTAMI NA MĚSÍC?

 

Pamatuju si samozřejmě, jak jsme se školou u Národního muzea vítali Gagarina. Většinou to přinášelo úlevu, že se místo vyučování jde mávat politikům. Gagarin byl ale jiný, v podstatě sympatický člověk, to, co dokázal, mě opravdu fascinovalo. Až po letech jsem zjistil, že Gagarin mimoděk v Americe odstartoval revoluci v dětské literatuře. Sotva se totiž Rusové dostali na oběžnou dráhu, Američané se vylekali, že jsou pozadu, a začali ve velkém financovat i vzdělávací literaturu. Aby ty příští generace měly jistý náskok. Když jsem v osmdesátých letech v Americe kreslil své první knížky pro děti, pořád jsme s mým vydavatelem z těch grantů čerpali.

 

JAK TO JE DNES?

 

Po letech, kdy si malí nakladatelé mohli dovolit vydávat i umělecky orientované knihy pro děti, ba to dokonce brali jako prestiž, se situace změnila. Trh se vrátil do rukou velkých korporací, nastoupily elektronické knihy a všichni se snaží přežít v konkurenci Amazonu a Applu. O experimenty nikdo nestojí. A třeba já, který ke knihám pořád přistupuju s jakousi středoevropskou estetikou a neumím je vyrábět podle šablon, si v tom připadám nesvůj.

 

O JAKÉ ŠABLONY JDE?

 

I zavedení kreslíři starší generace, karikaturista Jules Feiffer nebo ilustrátor Tomi Ungerer, dnes musí své knihy dělat pro určitou věkovou skupinu dětí. Například Pilota a Malého prince jsem chtěl poskládat jen z velkých obrázkových dvoustran, ale můj americký nakladatel trval na tom, že nemůže vydat knihu složenou jen z pocitových a snových obrázků. Řekl, že jde o titul určený pro děti mezi šesti a osmi lety a že do takového musím dostat i faktické informace. Pro děti mezi šesti a osmi lety se konkrétně doporučuje, aby byl na jedné straně obrázek a k němu čtyři řádky textu. To je mi cizí a nejraději bych takovou formu trochu porušoval. Nakonec jsme došli k jakémusi kompromisu.

 

REAGUJÍ NA TUHLE ZMĚNU AMERIČTÍ ČTENÁŘI?

 

Teď, když mi odrostly děti, mám té zpětné vazby méně. A zpravidla přichází spíš od rodičů, kteří k tomu přistupují často pragmaticky. Před pár týdny jsem byl na knižním veletrhu v Chappaqua, bohatém místě severně od New Yorku, kde bydlí například Clintonovi. Přicházejí za vámi rodiče a na rovinu se ptají: Naší Irence je sedm let, co pro ni máte? A to se jim pak těžko vysvětlujte, že se snažíte kreslit knížky, aby je mohly číst osmileté děti, pak se k nim v deseti vrátily a ještě ve dvanácti v nich třeba objevily cosi nového a nezvyklého. Když jsem ten večer vyprodal svoje knihy, které byly určené vysloveně menším dětem, zbyl mi na stole jen politicky sofistikovanější Tibet nebo historicky laděná Zeď o totalitě. A ti rodiče moc nevěděli, co s tím.

 

TAKŽE NA CÍLOVÉ SKUPINY TAK ÚPLNĚ NEVĚŘÍTE?

 

Jenže já to taky kolikrát neodhadnu, žiju v Americe třicet let, ale pořád se učím. Před lety jsem takto ilustroval knihu básní Pabla Nerudy a doufal jsem, že zaujme hispánskou komunitu. Vůbec mi nedošlo, že tito lidé většinou nemají peníze, aby si koupili knihu v pevné vazbě. Že se jim vše musí vydat v paperbacku a ani pak to moc nezabere, protože u nich není zažité, aby měl člověk doma padesát knih. Takže někdy není od věci si nechat poradit.

 

MALÉHO PRINCE BEROU AMERIČANÉ ZA DĚTSKOU LITERATURU?

 

Částečně ano, protože když v angličtině vyšel poprvé, zrecenzovala ho P. L. Traversová, autorka knihy o Mary Poppinsové. Přiřadila Malého prince k dětským knihám a to už mu částečně zůstalo. Úplně jinak tu knihu berou Francouzi, pro které je asi důležité, že autor patřil k obětem druhé světové války. A ještě jinak to brala moje generace v tehdejším Československu. Pro mě patřil Malý princ k verneovkám, ke Třem mušketýrům a všemu, co bylo daleké a nedostupné, exotické a o to víc to člověku jitřilo fantazii. To jsem se teď do Pilota a Malého prince pokusil nějak promítnout.

 

A PROČ JSTE DO NĚJ NAKRESLIL OBRÁZEK MANHATTANU V PODOBĚ KROKODÝLA?

 

Když jsem přijel do New Yorku, ještě pořád se po městě tradovala historka, že když se v noci otevřou kanály, lezou z nich krokodýli. Je to nějaká lidová báchorka, jakou má každé město, něco jako v Praze někdejší historky z Podskalí. Ale mně to přišlo výstižné pro situaci exulanta, který se ocitne v cizím městě a to město na něj působí otřesně, až nepřátelsky. Vždyť jsem ten pocit kdysi, byť na okamžik, sám zažil.

 

PETR SÍS    (☼   1949)

 

Narodil se v Brně, studoval v Praze a na londýnské Royal College of Art. Za svou tvorbu získal Zlatého medvěda na filmovém festivalu v Berlíně, ocenění Ragazzi na veletrhu dětské knihy v Bologni a roku 2012 prestižní Cenu Hanse Christiana Andersena. Je autorem čtyřiadvaceti knih pro mládež včetně nedávného Tibetu, Zdi – Jak jsem vyrůstal za železnou oponou či naposledy Ptačího sněmu. Ilustroval ale i přes dalších padesát knih, natočil šestadvacet animovaných filmů. Vytvořil mozaiku pro newyorské metro, sedmnáct let kreslil ilustrace ke knižním recenzím v deníku New York Times, nedávno vyrobil obří tapiserie pro letiště v Praze a v Dublinu. Se svou rodinou žije v New Yorku.

 

 

(Víkend, magazín Hospodářských novin, 42, 17/10/2014)

 

 

PETR SÍS 

Rozhovor se světově proslulým výtvarníkem o tom, proč si vydavatelé knih myslí, že lidstvo je čím dál hloupější, servíruje Kačka Kadlecová v předposledním čísle Reflexu – podnětný „a must to have“ článek s legendou zaživa, protože je prvním českým DJ protáčejícím gramodesky 45, pročítal Pop Music Express a přispíval do jediného konkurenčního periodika v roce 1968 a výtvarně obstál s jeho hbitými tahy na jedničku. V Americe touto dobou vycházejí knižně rozhovory ze 60. let s Jaqueline Kennedyovou: historická konverzace s JFK, o postavení žen ve společnosti, o raketových problémech Kuby, a tady potěší s rozhovory periodikum Reflex, kam zařadili posledně i PETRA SÍSE.

V USA se jeho publikace obyčejně prodávají ve vyšších než stotisícových nákladech a Hillary Clintonová mu občas pošle dopis s blahopřáním k nové knížce a doporučením, aby víc pracoval. Světoznámý výtvarník, autor více než 20 dětských knížek a plakátu k filmu Amadeus, v Česku právě pokřtil svou novinku pro dospělé a vyspělé čtenáře. Jmenuje se Ptačí sněm.

Petra Síse v poslední době zajímali především géniové. Jeho knížky vyprávějí o Darwinovi, Kolumbovi, Galileovi nebo Mozartovi; chtěl dětem představit život a myšlenky výjimečných osobností, jež obohatily naši kulturu. Když před 4 lety vydal autobiografickou knihu Zeď: jak jsem vyrůstal za železnou oponou, vyjádřil se exprezident Václav Havel, že by se měla stát povinnou četbou pro všechny, kdo svobodu považují za samozřejmost. Sám Petr Sís svobodu za samozřejmost nikdy nepovažoval. 

Pro letní olympijské hry v Los Angeles v roce 1984 měl točit animovaný film, ale východní blok prohnilý stupid filozofický se olympiádu záhy rozhodl bojkotovat. Mladý režisér se do „znormalizované“ vlasti nevrátil a později dostal ve Státech azyl. V Československu nechal maminku, sestru, bratra Davida (rovněž budoucího režiséra) a tatínka Vladimíra, režiséra, který se proslavil zejména filmovou verzí Balady pro banditu či dvěma hudebními filmy na motivy semaforských her: Jonáš a Melicharová a Jonáš II. aneb Jak je důležité míti Melicharovou … K rozhovoru o knihách, americké politické situaci nebo vzpomínání na 11. září 2001 a na tatínka se sešla vzpomínaná K. Kadlecová s Petrem Sísem v čajovně jeho sestry v pražské Nerudově ulici 19. Právě do dveří téhle čajovny vrazil za husté chumelenice filmový Salieri z Formanova Amadea, aby si koupil masku potřebnou k ošálení mladého Mozarta.

Takže v téhle světnici se natáčel osmioscarový Amadeus?

Ano. Někdy na začátku roku 1982 při obhlídkách k nám do domu vrazil Miloš Forman s producentem a povídají: „Tady je to hezké, budeme tu točit.“ A můj tatínek na to: „š Petr by vám mohl pomoct, jenže teď poletí do Států dělat film. Později, to už jsem byl v Americe, mi z produkce zavolali, jestli bych k Amadeovi neudělal plakát. Byla to jedna z mnoha příležitostí, kdy do mého života pozitivně zasáhl můj mentor Miloš Forman. Ten plakát mi změnil život – za peníze, které jsem za něj dostal, jsem se mohl přesunout z Los Angeles do New Yorku. Nebyl to můj plán, ale našel jsem tam práci jako ilustrátor.

Chtěl jste dělat filmy, ale skončil jste u knih a ještě předtím u novin; nakreslil jste přes tisíc obrázků pro deník New York Times.

A teď z těch obrázků možná bude kniha. Po sedmnáct let jsem v New York Times skoro každý týden ilustroval pro kulturní sekci knižní recenze. Zprostředkovaně jsem se tak setkal snad se všemi žijícími velikány literatury, od nedávno zesnulého Johna Updikea přes Philipa Rotha až po Umberta Ecca (= toho překládá v Plzni jedna přičinlivá Kateřina). Když jsem se s některými posléze sešel osobně, můj obrázek si pamatovali. Zajímavá zkušenost byla, že jsem nečetl samotné knihy, ale až jejich recenze – moje angličtina nebyla nijak skvělá, mnohdy jsem to nepochopil, takže mé kresby byly spíše esencí metafor ...Vzpomínám na svůj obrázek k Rushdieho Satanským veršům nakreslil jsem zahradu ve tvaru letadla. Býval jsem vzhůru celé noci: obvykle večer mi zavolali, jestli můžu mít do šesti ráno obrázek hotový. Miloval jsem to napětí.

Jak jste se dostal k tvorbě vlastních autorských knih?

Když jsem byl úplně malý, ležel jsem v nemocnici s těžkou skoliózou páteře a nemohl se moc hýbat. Dali mi tehdy knížku o Masarykově závodním okruhu. Byla v ní spousta detailů o vesnicích, kolem nichž projížděla auta, a já jsem na stránkách strašně rád hledal drobnosti a nenápadné souvislosti. Teď se mimochodem stalo, že americké vydání mé knihy Zeď bylo vybráno jako četba pro celý jeden okres ve státě Virginie. Prezentoval jsem knihu po školách a taky jsem zavítal do nápravného zařízení, vlastně vězení pro mladistvé delikventy. A ti šestnáctiletí kluci v uniformách za mřížemi byli naprosto nejlepšími čtenáři. Všimli si každičkého detailu! Protože skoro nic jiného nesměli, četli Zeď celý měsíc, a tak se na tu knihu upnuli. To je ale smutný, ne?

Zeď se měla stát podkladem k filmu, zájem měli v Hollywoodu i v Evropě…

To už potkalo tři moje knihy. Ten „zájem Hollywoodu“ je většinou typu „dnes v knihkupectví si paní z Warner Bros. koupila pětačtyřicet výtisků Tří zlatých klíčů, takže o zfilmování určitě přemýšlejí“. A pak za mnou přijde kluk a povídá, že má za úkol knížku přepsat jako scénář, což zakážu, protože bych na výsledek nemohl mít vliv. Zeď měla být s živými herci a kreslenými kulisami… Líbila by se mi možná i forma zpracování, jakou má teď film Alois Nebel

A proč si zeď nenatočíte sám?

Já bych chtěl, ale už na to nemám sílu.

Jednu věc jste ovšem přepsat dovolil – knížku Tibet: Tajemství červené krabičky. Tu jste dělal pro umírajícího tatínka, režiséra Vladimíra Síse, jenž se jako první Čechoslovák podíval v roce 1954 do Tibetu. 

Před pěti lety přišel slavný dramatik David Henry Wang, který napsal třeba Madame Butterfly (= hru, za niž dostal Tonyho a málem i Pulitzera) a ptal se mě, jestli z Tibetu může pro jedno divadlo v Seattlu udělat divadelní hru. David je sympatický Američan čínského původu; řekl jsem si, že mu do toho nebudu mluvit, ať si to udělá po svém. A on to celé přepsal – ze čtyřletého chlapečka se stal dvanáctiletý, protože by nesehnali kvalitního mladého herce, po Praze se mu promenovali ruští vojáci, kluk po nich házel kameny… Napsal jsem mu, že tak jednoduché to nebylo – ale v novinách už vycházely články o „výborném nápadu Davida Henryho Wanga podle jedné knížky“… Nejel jsem ani na premiéru. Výpravné představení bylo naštěstí tak drahé, že je inscenovali jen v pár divadlech. 

Už víc než čtvrtstoletí tvoříte v New Yorku. Nedávno minulo desáté výročí teroristického útoku z 11. září. Změnil se po ataku váš vztah k městu – a změnilo se město samo?

Určitě. Pád věží mám spojený ještě s jednou smutnou věcí – bezprostředně před útokem mi v Čechách umíral tatínek. Celý srpen 2001 jsem učil na univerzitě ve Wisconsinu a na začátku září jsme se stěhovali z Manhattanu za město. Střídala se u něho tehdy celá naše rodina, on byl už v kómatu. Ale než jsem se stihl do Prahy vrátit, tatínek 7. září umřel. Koupil jsem si letenku na 10. září večer, ze svého studia jsem se díval na ty dva vysoké domy a přemýšlel, jak se mi asi bude z pohřbu vracet do toho veselého města, když budu tak smutnej… Na palubě letadla jsem si otevřel nějaké české noviny a uvnitř byl nekrolog a fotka mého táty. Pořád jsem ještě tomu nemohl uvěřit. Doletěl jsem, usnul v pražském bytě, a najednou volá moje žena: „Pusť si televizi!“

Vrátit jsem se mohl do Států až sedmnáctého, jedním z prvních letadel. A z New Yorku se kouřilo, všechno děsně smrdělo a já musel přespat ve studiu. Za černými okny plnými prachu byl jen kouř a popel. Ty dva domy zmizely. Šel jsem se projít dolů na Lafayettovu ulici, k našemu bývalému bytu poblíž hasičské zbrojnice, o které jsem předtím nakreslil knížku pro malé děti. Na zemi byly tisíce svíček a květin. Ve všem byl strašnej smutek.

Ale New York neskončil.

Ne, zase přišel nový život. Naproti ateliéru mi postavili dům, v němž stojí jeden byt sedm miliónů dolarů. Jen mě děsí, jak se od toho útoku lidi tady pozorují, natáčejí, kontrolují, podezřívají – připomíná mi to moje socialistické mládí a plakáty s nápisy „Nepřítel naslouchá“. Svoboda, donedávna největší hodnota Ameriky, je pryč. Ale lidé dnes mají i jiné starosti než terorismus – hledají nové hodnoty, snaží se vybřednout z politicko-ekonomické krize a zároveň se vypořádat s přetechnizovaným světem. Ptáme se, zda knížka přežije další dekády – přece nebude možné pořád se jen zahlcovat elektronickým šumem a informacemi. Čekal bych, že lidé víc než kdy dřív budou zkoušet najít sami sebe.

Když cestujete po autorských čteních, poznáváte různé kouty Států. Při propagačním turné knížky o Darwinovi Strom života jste v Jižní Karolíně nebo Texasu zažíval podivné situace – publikum se za vás modlilo, abyste prohlédl a zjistil, že je evoluce nesmysl.

Máte pravdu, jakmile jsem se dostal za hranici Mason-Dixon, byl problém. Té knížky se kreacionisté nechtěli ani dotknout! Ten paušalizující Jih! S Kolumbem se mi stala zase opačná věc: lidé, co stáli na levici, tu knížku („Následuj svůj sen – Příběh Kryštofa Kolumba) strašně zkritizovali. Proč prý oslavuji imperialistu, jenž ubližoval Indiánům. Ale já psal úplně o něčem jiném, o touze objevovat, o člověku, který se dlouhých sedmnáct let snažil přesvědčit lidi kolem sebe, že když popluje směrem na západ, najde novou cestu do Indie. Nejsem ochoten přemýšlet politicky, jako že mí hrdinové Kolumbus i Darwin pro mnohé Američany symbolizují ďábla. Samozřejmě existují autoři, kteří si řeknou, že je lepší udělat knihu o psovi, jenž má nadýmání – tu si každý koupí, protože proti psům ani proti nadýmání nikdo nic nemá. Já to ale takhle spočítaný nemám.

Jak vlastně v té Americe můžete žít?

Na to se sám sebe taky často ptám. Ale když to občas vidím tady doma… Máme dům na Malé Straně, blízko vládních úřadů a sněmovny; pohybuje se tu příliš mnoho poslanců a lidí v oblecích, které nedokážu přečíst… Ve vzduchu necítím žádné ideje. Dřív jsem vždycky po pár měsících skočil do letadla jako do tramvaje a rozletěl se za maminkou. Ona byla velkým pojítkem naší rodiny, ale od její smrti v roce 2007 tu moc nebývám. Její popel spolu s tatínkovým je uložen na dvoře našeho domu, pod velkým ořechem hned za kašnou. Všechno mi tu mé rodiče připomíná, tenhle dům je plný rekvizit z tatínkových filmů. Například dole ve sklepě je taková malá dětská rakvička z bůhvíjakého snímku. Když se na Malé Straně dělal Den otevřených sklepů, návštěvníky a jejich dámy u toho našeho to dost děsilo.

V Česku právě teď vyšla vaše první knížka určená i dospělému čtenáři, Ptačí sněm. Inspirací vám byl překlad skoro tisíc let staré perské epické básně. V podobenství z 12. století se básník Attár promění v dudka a vydává se spolu s ostatními ptáky hledat bájného krále Simorga.

Práce na knize trvala dva roky a finiš byl hodně těžký. Je to poprvé, co v Česku moje knížka vyjde dřív než v Americe. Tam pojedu v listopadu zase na turné po celé zemi; je to prý zastaralá forma propagace, jež ukazuje hlavně to, jak do vás nakladatel investuje, ale stejně se těším. Vydavatelé pochopitelně chtějí na Vánoce prodat nejvíc knížek, a tak je už od podzimu síť veřejných čtení pěkně hustá.

Váš dlouhodobý český nakladatel v téhle knižní sezóně kvůli nedostatku financí vydává jen část původně naplánovaných titulů. Nebojíte se, že malí, nezávislí nakladatelé v dnešní dravé době zaniknou?

Bojím se konce malých vydavatelů strašně, ve Spojených Státech se to už několik let děje… Stejně jako v současnosti zanikají noviny, jsou i malá nakladatelství požírána vydavatelskými molochy, kteří leckdy jejich kvalitu a originalitu vymění za dobře prodávaný mainstream. Žádný z vydavatelů, co jich po světě mám, není tak poctivý a pečlivý jako Joachim Dvořák z Labyrintu! Také můj francouzský vydavatel se stále snaží vydávat mé knihy v co nejkrásnější podobě a je mu jedno, kolik se jich prodá – bere je jako svou vizitku. Zato z velkého vydavatelství Macmillian mi říkají: „Víte, my tu vaši eskymáckou knížku už znovu nevydáme, musíme se soustředit na to, co dnešní děti chtějí – a to je elektronika, aplikace… “ Nikdo netuší, co se dnes na trhu děje, ale všichni se snaží předvídat a vydělat peníze na elektronických knihách – co kdyby se to náhodou chytlo? Možná proto mladým lidem a dětem servírují co nejjednodušší produkty, protože si myslí, že lidstvo je čím dál tím hloupější.

A je to tak?

Nevím. Jisté je, že někteří lidé si to myslí. Takovou žábou na prameni je dnešní střední generace, která ještě nevyrůstala s elektronikou, ale má o ní jisté povědomí a nechce se shodit před ostatními a působit rigidně. I já se snažím přizpůsobit – některé starší knížky, k nimž jsem dělal černobílé ilustrace, teď vyjdou jako e-knihy a moje loňská kniha o Madlence a fotbale má svou aplikaci pro Apple. Myslím ale, že má pozice v tomhle novém, změněném světě bude taková, že moje nejoblíbenější knížky Tibet nebo Tři zlaté klíče se stanou takovými objekty knižní kultury, hezkými publikacemi pro potěchu, ne zjednodušenými produkty na cestu vlakem. U e-knih neexistují ty krásné momenty, jako je skutečný zvuk obracejícího se listu, vůně barev nebo takové to „a ještě jednu stránku“, co si říkáte těsně před usnutím. E-knihy jsou podle mě asi taková změna, jako když na mnichy, kteří po klášterech iluminovali rukopisy, přišel Gutenberg s knihtiskem. Nicméně doufám, že elektronizace povede k demokratizaci.

Před dvěma lety jste říkal, že se chystáte na knížku o Janu Amosovi Komenském.

Jej, už nikdy nesmím mluvit o tom, co budu dělat! Já toho Komenského celého rozebral, mám ho plnou knihovnu, a najednou o něm vyšla moc hezká knížka od Renáty Fučíkové. V tom mém konceptu hraje velkou roli náboženství a mysticismus – co by na to dnes řekli ve Státech? Tam by jeho dějinnou úlohu vnímali úplně jinak; po tom nepochopeném Darwinovi a Kolumbovi bych měl zaděláno na další problém. Takže spíše pomýšlím na knížku o nezbedném pilotovi Saint Exupérym. Cítím s ním jisté souznění – on byl za války nuceným emigrantem v New Yorku a z toho stesku, že nemůže být tam, kde chce, napsal Malého prince a pak odletěl bojovat do severní Afriky. Když tak nad tím přemýšlím, nemám žádné velké plány na další tvorbu. V podstatě teď napjatě čekám, jak to dopadne s těmi ptáky.

Petr Sís (62) získal za svou tvorbu mnoho ocenění po celém světě – od Zlatého medvěda na Filmovém festivalu v Berlíně (1980 za krátký animovaný film Hlavy) až po cenu The New York Times pro nejkrásnější knihu, kterou obdržel sedmkrát. Je autorem více než dvaceti knih, které se prodávají ve třicítce zemí světa, a pro dalších padesát vytvořil ilustrace. Natočil 26 animovaných filmů a v roce 2004 vytvořil pro stanici newyorského metra na 87. ulici nástěnnou mozaiku. Žije se ženou a dvěma dětmi, Madeleine (18) a Matějem (17), blízko New Yorku.

 

 

ROZHOVORY

 

Dva níže vydané rozhovory se Saint-Exupérym zaznamenali kdysi dávno Jacques Baratier a Georges Altman. První otiskly Les Nouvelles Littéraires v roce 1939, druhý Carrefour v roce 1945. V následujících dvou dopisech z druhé světové bitky odpovídá Saint-Exupéry na různá křivá obvinění, jež byla proti němu vznesena. Na závěr připojujeme několik poznámek ze Zápisníků, které se týkají některých spisovatelů slavných jmen. Nejsou to sice rozhovory v pravém slova smyslu, ale představují jakési „odezvy“, z nichž čouhá Exupéryho postoj vůči určitým jiným postojům.

 

Saint-Exupéry po návratu z Ameriky říká…

 

* V jeho knize uhodí do očí především jedna věc, jedna zdánlivá kontradikce: stává se často, abychom potkali skutečného muže činu a umělce v jedné osobě? Literatura je rétorika. Čin je život. V této výjimečné knize dostáváme současně tělo, krev i inkoust!

 

S úsměvem mi vysvětluje:

„Píšu od svých šesti let. Ke knize mě nepřivedlo letadlo. Myslím, že kdybych byl horníkem, snažil bych se čerpat poučení pod zemí. A být spisovatelem, možná bych své téma našel… v knihovně.“

 

Velká slova mu příliš nesedí. Hrdina je mudrc. Jeho bledě modrá pracovna s pohovkami rezavé barvy je zařízena ve stylu Ludvíka XVI. V pozadí jakási cela, jejíž veškerý prostor zabírá mohutný dubový stůl.

 

„V Zemi lidí se jevíte jako jeden z mála spisovatelů, kteří mají rádi svou dobu a nestydí se za ni…“

 

„Lidé mají milovat svou zem a dobývat ji. V tomto boji a v přijetí určitého úkolu nacházejí svou opravdovou velikost. Existuje jedna jediná pravda pro pilota i pro zahradníka. Stroj není cíl. Letadlo není cíl. Je to nástroj. Stejný nástroj jako třeba pluh.“

 

„Napsal jste: ,Zdá se nám, že dřívější život lépe odpovídal naší povaze z toho prostého důvodu, že lépe odpovídá našemu jazyku.´ Je to sporná otázka…“

 

„Žijeme na základě týchž pojmů, jaké do nás přenášejí námořnické písně z patnáctého století. Píseň z patnáctého století nám připadá dokonale jasná. Ale změnil se pojem vzdálenosti, nepřítomnosti. Naše řeč zřejmě už neodpovídá naší době. Řeknete ,bon jour´ newyorskému příteli vzdálenému pět tisíc kilometrů. Podívejte se, jakou závratnou spolupráci celého světa to vyžaduje: aby bylo vaše ,bon jour´ slyšet, dva pracovníci, jeden v nějaké centrále v Savojsku a druhý někde u Potomaku, ukápnou v jednu a tutéž minutu kapku oleje do osy alternátoru. Okamžitá spolupráce celé planety. Před sto lety to vyžadovalo čas, papír, koně, lodě… Kdežto kolikrát já jen vyletěl na simounu v šest hodin z Paříže, abych povečeřel v Amsterodamu!“

 

Saint-Exupéry kouří, nalévá do sklenic whisky a jeho duch dělá při tom loopingy na nebi myšlenek. Jeho ruka načrtává na prázdný list papíru drobné geometrické vzorce. Na stole leží několik knih: Úvahy o násilí, Karmelitánské studie

 

„Dějiny člověka,“ pokračuje, „jsou dějinami pojmů, o které postupně rozšířil své znalosti…“

 

Člověk má skoro pocit, že je na přednášce z politických věd. Saint-Exupéry nachází jiskřivé formulace: „Člověk, utvářený v základu tím, co koná, je v základu utvářen pro to, co koná.“

 

„Obhajujete činný život?“

 

„Poskytnout člověku základ je důležitá věc. Nedáte-li mu základ, neexistuje ani člověk.“

 

„Totéž jste už vyslovil před šesti lety v Nočním letu, když jste hovořil o obětech vyžadovaných od pilota.“

 

„Bojovali jsme snad po celé roky s mořem, nocí, pískem a horami jen proto, aby nějaký dopis došel na místo rychleji? Člověk, který se zrodí z určitého souboru pravidel, je pro ně nezvratnějším zdůvodněním než jejich zdůvodnění logické, abstraktní.“

 

„Je dnes nebezpečí menší?“

 

„To se nedá srovnávat.“

 

„Kdy jste začal létat?“

 

„V roce 1920. Od šestadvacátého do třiatřicátého roku to byl ohromný úspěch! Ale když najdu nějakou fotografii z té doby, polovička přátel kolem mě je mrtvá.“

 

„To, co jste řekl o strachu a odvaze…“

 

„Tomu mě naučilo dvacet let létání. Neexistuje v lidském duchu falešnější pojem než tenhle. Čtyřikrát jsem se mohl zabít, ale strach jsem neměl.“

 

„Neměl jste nikdy strach?“

 

„Naopak, velice často…“

 

„Za jakých okolností? Opustil jste někdy palubu, abyste seskočil padákem?“

 

„Padákem jsem se nikdy nespustil do nížiny, jenom na výstavě“ – vyprskne – „a to jsem se strašně bál, protože trpím závratí.“

 

„A když jste byl bez naděje a bez vody ztracen v poušti třikrát tak veliké jako Francie?“

 

„Po třech dnech pochodu na slunci už vás nevede odvaha, ale přeludy. Pohlcuje vás nepřetržitá iluze. Už nejste pánem svých chodidel ani svého ducha. Člověk už není schopen vůbec žádných emocí. K emocím je třeba vlhka! (v Čechách alkoholické opojení?) Nakonec se vám stáhne hrdlo, jazyk visí ven. Pak už to dlouho netrvá. Právě v tu chvíli jsem potkal karavanu, která křížila mou cestu. Stačilo deset minut, a minul jsem ji… Člověka zachrání, že udělá jeden krok. A pak další. Pořád je to jeden a týž krok…“

 

„A když jste se zřítil do zátoky u Saint-Raphaelu?“

 

„Nic jsem necítil. Plíce se mi naplnily vodou. Téhle smrti jsem se vždycky bál, ale měl jsem pocit spíše příjemný. Tápal jsem v jakémsi snu, našel jsem dveře… To je všecko. To máte tak, samotné to divadlo dramatické není, dramata jsou jenom v představivosti.“

 

Antoine de Saint-Exupéry listuje výtiskem Země lidí, který mu věnovali dělníci Grévinovy tiskárny.

 

„Podívejte se! Je vytištěný na leteckém plátně. Jaké umění a kolik práce! Rád bych jim vzkázal, jak mě jejich gesto dojalo.“

 

JACQUES BARATIER

(Les Nouvelles Littéraires, 19. březen 1939)

 

 

 

Mé poslední setkání se Saint-Exupérym

 

* Pomalý hlas se omlouvá:

„Ano, budu vám vyprávět příběh, ale víte, je to dluh vděčnosti.“

 

Hovoří o svém povolání, které je jeho posláním, vážně a s nevtíravou přesností venkovana, který mluví o své práci a svých dnech.

 

Statný, ramenatý pořízek, oči jasné a přímé, tvář, která medituje, hloubá: Antoine de Saint-Exupéry, venkovan z nebes.

 

„Tak tedy. Jak víte, dělal jsem za války svou práci spolu s kamarády. Lety ,dálkového průzkumu´.“

 

„Bitvy?“

 

Poklidně mě opraví:

„Ne, nebojovali jsme, byli jsme spíš kořist.“

 

Tak poklidně, že člověk div mechanicky neodvětí:

 

„Ach tak, promiňte…“, a pak omluvně dodá:

 

„Tvrdá práce, což?“

 

Protože Saint-Exupéry hovoří o sobě, vysvětlí to po svém:

„Víte, v deseti tisících metrech je nebezpečí něco abstraktního. Člověk je neprožívá.“

 

Jeho příběh se však neodehrál v deseti tisících metrech, ale v sedmi stech.

„Tenkrát to bylo sportovnější,“ připustí.

 

Běželo o to, vykonat průzkumný let nad Arrasem ve výšce sedmi set metrů. Vzhledem k nebezpečnému úkolu a nebezpečné výšce byly vyslány zároveň tři stíhačky, aby Saint-Exupéryho letadlo chránily.

 

„Bylo temné, zatažené počasí. Dole pod námi se válčilo. Vyletíme, ti tři za mnou. Byli to kapitán Schneider, kapitán Pape a ještě jeden, na jeho jméno si nevzpomínám. Za chvíli se na nás vrhne šest messerschmidtů. Kamarádi zaútočí a přilákají je na sebe, abych proletěl. Pape a ten třetí jsou sestřeleni, padnou. Zbývá jen Schneider, dostane plný zásah a seskočí z hořícího letadla padákem. Mohu proletět. Pár střepin a vracím se zpátky.

 

A tady začíná drama… O nebezpečí, které mu hrozilo, Saint-Ex nic necekne. Ale hlas mu ožije, je náhle dojatý, naléhavý, chystá se hovořit o Schneiderovi.

 

„Víte, co udělá Schneider, když mě zachránil? Je strašlivě popálený, skoro slepý. Ale musí jít, pořád jít. S příšerně zhmožděnou tváří, vrávoraje bolestí, na každém kilometru o něco slepější, jde pěšky z Arrasu do Dunkerque. S jedinou myšlenkou: ,Jen abych došel, než zcela oslepnu.´ Jde, ruce má na očích nebo jimi tápe před sebou, jde po silnicích, zamíchaný do té války kolem sebe, a dojde. To jsem se dověděl až později. Tenkrát jsem si myslel, že zahynul. Že zahynul právě, aby mě chránil, a trápilo mě to.“

 

*

 

Mlčíme, strženi obrazem hrdiny, jehož oči pod zkrvaveným čelem zhasínají a který jde, „zamíchaný do války“. Ale Saint-Ex se pojednou nakloní, rozzáří se šťastným úsměvem.

 

„A představte si, že když jednou projíždím Paříží, dozvím se tohle: ,Schneider leží v americké nemocnici v Neulily.´ Běžím tam. Před jeho pokojem mi vykřikne vstříc jeho žena: ,Vy nejste mrtvý? A on se tu celé dny užírá výčitkami a hučí: ,Saint-Ex zahynul mou vinou. Choval jsem se jako idiot.´“

 

Saint-Ex se odmlčí a něžně dodá:

„Věřili byste tomu, co?“

 

A pokračuje:

„Vejdu dovnitř. Ach, ta kamarádova radost! Přinesl jsem mu ten nejkrásnější dárek, jaký si mohl přát, aby ulevil duši i tělu: přinesl jsem mu dárek sebe samého, živého.“

 

Kapitán Saint-Exupéry zmlkne. A v jeho němém úsměvu je v tu chvíli všechna chlapácká něha těch, kdo znají to, o čem ti ostatní sotva mají tušení: nádherné bratrství, jaké panuje v „partě“ letců. Je teď všecek rozzářený a znovu opakuje:

„Ten chlapec, jehož smrt jsem si vyčítal, a který si vyčítal mou, chápete? Můžete si myslet, jakou jsme měli radost.“

 

Já si hlavně pomyslel, že ten příběh má v sobě čistotu diamantu a tvrdost taktéž a epickou velikost.

 

Má-li Francie k životu, boji a myšlení takovéhle lidi, může jí to hřát u srdce.

 

*

 

Vlak, který ho má odvézt na jih, už se chystá vyjet z Perrache. Všechno jsme si neřekli. Už na nástupišti:

 

„A co vaše práce, Saint-Ex?“

 

„Ano, trochu jsem se do toho zas pustil. Píšu. Člověku to dělá dobře. Když člověk v téhle době píše, je to, jako by se vždycky na chvíli zavřel do kláštera. Mám ticho rád. Ticho práce. Ticho měst, pokud v nich je ta možnost. Víte, třeba takové krásné chvíle ticha, jaké jsou v Lyonu, často…“

 

Saint-Exupéry se totiž v Lyonu narodil.

 

Ještě pár posledních minut…

 

„Máte chuť na čtení? A co čtete?“

 

Vystoupil už na stupátko a zakrývá svou postavou celý otvor dveří. Odpoví jen:

„Mám rád knihy, nad nimiž má člověk dojem, že civilizace přece jen existuje.“

 

Takové jsou všechny velké knihy Francie. A všechny knihy Saint-Exupéryho.

 

Chtěl jsem to na něj zavolat. Chtěl jsem, aby znal můj názor. Vlak už jel příliš rychle. Už jsem rozeznával jen jeho ruku, kterou mi mával „na shledanou“, a důvěřivý úsměv člověka, který se setkal se Schneiderem.

 

A se kterým se my už dnes setkat bohužel nemůžeme…

 

GEORGES ALTMAN

(Carrefour, 21. únor, 1945)

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter